Historie zbraní je součástím historii technického rozvoje –
a – co si budeme povídat! – vývoj efektivnějších způsobů vedení válek byl po staletí hnací sílou technického rozvoje. Jelikož tato historije sahá do těch nejtemnějších a velmi vzdálených století, a dochovalé jak dokumenty tak artefakty jsou docela vzácné – je tu hodně otázek ohledně toho, proč vývoj šel právě takto? Anebo tu snad něco chybí? Jo, existuje kolem toho i více „teorií spiknutí“ – existovaly snad podobné a ještě efektivnější zbraně už v dobách egyptských, ale pak nějaká ta vysoce technologická civilizace zahynula v důsledku nějaké katastrofy? 🙂 No, tady se budeme seznamovat jen s více či méně ověřenými fakty.
Nabízíme fotografie ze sbírek Národního muzea v Lublani a zámku San Giusto v Terstu. Informace o historii ale tam nebyly, takže informace dole pochází většinou ze zdroje https://www.chladnezbrane.eu/
Palné zbraně jsou ty, které pálí střelný prach – na rozdíl od chladných, jako luk nebo katapult. Ruční palné zbraně se objevily nejdříve v Číně – dochovalo se bronzové ruční dělo pocházející cca z r. 1288 a popis, jak se používalo.
Je podivuhodné, že se palné zbraně vůbec ujaly. Ve válce palné zbraně dlouho nemohly soupeřit s luky ani v přesnosti, ani v účinnosti střelby, o rychlosti nemluvě. Řadu bitev ve středověku rozhodli zejména lučištníci. Stříleli rychle, přesně a jejich šípy dokázaly prorazit brnění.
Do Evropy se ruční palné zbraně dostaly ve 14. století – s jistotou ne později r. 1333. Palné zbraně se začaly používat asi proto, že jejich ovládání nevyžadovalo sílu a výcvik nezbytné pro lukostřelbu. Také mohl hrát svou roli „psychologický faktor“ – zvukový efekt salvy mohl mít odstrašující vliv na nepřátele a jejich koně. V době husitských válek palné zbraně se již používaly běžně. Původně se odlévala z bronzu, později i z litiny a střílela koule kamenné, železné i olověné. Nabíjela se skoro výhradně zepředu.
Pokusy sestrojit dělo nabíjené zezadu se dlouho nedařily, a přesně nevíme proč. Tím zajímavější je pro nás zkoumání vývoje ručních palných zbraní.
Nejstarší byly předchůdce Arkebuz – Hákovnice. Byly opatřené hákem, který se zaklesl za hradbu, aby jejích mocný zpětný ráz střelce nepovalil. Dalším zmenšením a zlehčením vznikly arkebuzy a muškety (opatřené muškou pro míření), které se daly udržet v ruce, ale často se hlaveň opírala o hák zaražený do země.
V třicetileté válce (1618–1648) dokázal i zručný mušketýr vypálit jen jednou za 2 – 3 minuty! První „jednoruční“ palné zbraně (bambitky, pěstnice) se objevily až někdy v 16. století. Název pistole vznikl ve Francii kolem roku 1550 – pochází možná z husitské píšťaly?
Nejstarší palná ruční zbraň – Bambitka
Nabíjela se zepředu, od ústí takovým zbraním se říká předovky. Po vymetení zbytků po předchozím výstřelu a ochlazení se do hlavně nasypala odměřená dávka prachu, utěsnila se, na to se protlačila hlavní koule, případně nasypaly broky a přidalo se další utěsnění. Díra ve stěně hlavně (zátravka) se naplnila jemnějším prachem.
K odpálení předovky se užívaly různé mechanismy – zámky. Cílem bylo zapálit prach na pánvičce, umístěné na vnějším konci zátravky, a oheň pak prošel zátravkou do hlavně. Nejstarším zámkem ručních zbraní byl doutnákový: V klíšťkách zvaných drak na konci zahnuté páky, zvané serpent, byl uchycen hořící doutnák. Zatažením za spoušť se přiblížil k pánvičce a zapálil prach.
Doutnákový zámek se používal skoro 100 let, i když byl velice nepohodlný; mušketýr prý nosil s sebou i tři metry doutnáku. Pak v XVI st. jeden norimberský hodinář vymyslel zámek kolečkový, kde pérový strojek natahovaný klíčkem po stisknutí spouště roztočil rýhované ocelové kolečko – jako u dnešních zapalovačů, na které kohoutek přitlačoval křesací kamínek – pyrit. Jiskry zapálily prach na skryté pánvičce.
Kolečkový zámek umožnil i střelbu z pistolí a používal se cca 100 let, než byl vynalezen zámek křesací. Ten tvořil jiskru křísnutím kamínku o ocílku. Časem ocílku spojili s víčkem pánvičky tak, že křísnutí kamínku ve stejném okamžiku otevřelo víčko.
Křesacím puškám se říkalo flinty (anglicky flint [stone]).
Všechny tyto způsoby zapalování měly tu nevýhodu, že zapálení a prohoření prachu z pánvičky do hlavně zpožďovalo výstřel. Dodnes používané zapalování perkusní (lat. percussus – náraz) vymyslel Skot duchovní Alexander John Forsyth. Asi roku 1805 vynalezl zápalku plněnou třaskavinou, která se zapalovala úderem kladívkovitého kohoutku. Zápalka se vkládala do komínku (pistonu) nasazeného na zátravku, jíž oheň prošlehl do hlavně.
Jako třaskaviny se používal fulminát rtuťnatý Hg(ONC)2, nebo různé směsí s chlorečnanem draselným. Dnes se za perkusní zbraně (perkusky) označují jen ty, do nichž se zápalka vkládá samostatně – zpravidla předovky. Perkusního zapalování se však používá i v moderních zbraních, kde je zápalka vložena přímo do nábojnice, nebo je třaskavina vpravena do rozšířeného okraje nábojnice.
A nakonec, zajímavý článek o nálezu částečně zachovalé jedné z nejstarších zbraní na světě – hákovnice, používané Husity – vedle hradu Valečov, je k nalezení tady: https://www.national-geographic.cz/clanky/jedna-z-nejstarsich-palnych-zbrani-na-svete-pochazi-z-ceska.html
Sloveni z.s. 