Interview s Emmanuelem Toddem (překlad ze slovinštiny)
Říkají mu Newton sociologii.
Emmanuel Todd – francouzský historik, demograf a antropolog, kterého lze považovat za Newtona sociologii. Již v roce 1976 ve své knize Finální Pád na základě demografických ukazatelů předpovídal rozpad Sovětského svazu. V roce 2002, ve své knize Po Říše (přeložené do angličtiny) předpovídal ekonomický pokles USA a finanční krize v r. 2008, v roce 2007 – v knize Střet Civilizací – příchod “arabského jara”…
Čtyřicet let se zabývá studiem struktury rodin po celém světě, a dospěl k závěru, že historicky dominující typ rodiny v dané oblasti následné definuje jeho sociální systém.
Emmanuel Todd se nenechává oklamat návalem aktuálních události. Ve svém výzkumu vychází z hlubších antropologických faktorů, jako například porodnost, střední délka života, gramotnost a mnoha jiných. Interdisciplinarnost bere vážně, a údaje humanitních výzkumů zpracovává pomoci matematicko-statistických nástrojů, Historie nebere odděleně od geografie: každá událost se vždy stala na svém určitém místě.
Jeho vědecké poznatky pravidelně potvrzuje vývoj v různých částech světa, on při tom je pesimistický ohledně budoucnosti Evropy.
===========Rozhovor s Emmanuelem Toddem==========
– Pověst proroka jste získal léta 1976, když překvapivě předpovídal, že se Sovětský svaz zhroutí. Bylo vám 25 let, Brežněv byl ještě pevně v sedle, a Sovětský Svaz se zdál být nestárnoucí a neporazitelný…
To byla vlastně náhoda… V Paříži jsem potkal hezkou Maďarku, dceru tamních intelektuálů, a jel sem na návštěvu do Budapešti. Tam jsem, k mému velkému překvapení, zjistil, že pro maďarskou mládež komunismus už je mrtvý. V současné době zapomínáme, že pravě Maďaři dali fatální ránu berlínské zdi. I když jsem byl levičákem, tou návštěvou jsem byl očkován proti komunismu.
Po návratu, na Ústavu Demografie, kterého později jsem se stal ředitelem, jsem narazil na statistiky o nárůstu dětské úmrtnosti v Rusku v letech 1970 až 1974. I když všude v Evropě ta klesala, a to i v Rusku, i v nejhorším období stalinismu.
Toto doprovázelo i snížení plodnosti – jako ve Francii před revolucí. Jsem intuitivně cítil, že s touto zemi je něco vážně špatně. Pokračoval jsem, v přesvědčení, že Rusové jsou lidé jako všichni ostatní. Méně dětí v rodině znamená začátek individualismu a dříve či později následuje i vliv na politický systém atd. Nikdy jsem nebyl v Rusku, neumím rusky, „rudé nebezpečí“ bylo tehdy vážná věc. Při tom jsem, tehdy 25-letý mladík, začal Finální Pád větou: Za deset, dvacet nebo třicet let budeme svědky pádu komunistického Impéria!… Když se to stalo v roce 1990, začali mě brát vážněji.
Jak jste přišel k tomu originálnímu přístupu – data z oblasti historii a sociologii zpracovávat pomoci statistiky?
Intelektuálně jsem produktem mé rodiny. Otec byl známý novinář anglického původu Oliver Todd, dědeček Paul Nizan byl marxista-intelektuál a přítel Paula Sartra, nadšený stejně jako Marx z anglické filozofie. Při nás vládl empirismus a logický positivismus, četl jsem Russella a Wittgensteina, vštípili mi respekt k ověřitelným faktům a nedůvěry k prázdným slovům. Historie je moje vášeň už ode dětství. Když mi bylo deset – překreslovaval jsem asyrské nástěnné malby a četl knihy o archeologii. Matematika se mi “otevřela” v šestnácti letech a prošel jsem s vyznamenáním z matematiky na maturitě. Vystudoval jsem sice historii, ale číslovek se nebojím. Znám z nich vyčíst příběhy. Doktorát – Srovnání rodinných struktur v anglické, italské a švédské provincii v 18. Století – jsem dělal na Cambridge.
Váši hlavní hypotézou je: každá společnost se organizuje podle (převládajícího) rodinného vzoru. Podle vašeho zjištění – staré, historický zakořeněné rodinné struktury následné determinují ideologické systémy společnosti, a taky výsledky voleb (nejen těch politických) v dané populaci?
Pocházím ze smíšené rodiny, matka je dcerou Bretonského páru francouzských a židovských kořenů – proto rád spekuluji o společných bodech židovských a keltských národů. Otec je nemanželské dítě Angličanky a Rakušana, vídeňského Žida, který byl na útěku a se zastavil v Paříži pouze na pár dní, aby moji anglické babičce udělal dítě… Touto originální “neslepitelnou” konstrukci byl jsem inspirován k zájmu o pevné konstrukce. Na druhou stranu, studium historické antropologie na univerzitě v Cambridge taky na to navazuje.
Peter Laslett zjistil, že už v 17. století ve venkovských oblastech Anglie byly tzv. jaderné rodiny (rodiče a dítě) pravidlem. Podle MacFarlana je to základem anglického individualismu. Ale MacFarlane jako esencialista si myslel, že to platí pouze pro Anglii. Jsem rozšířil tento model a beru ho jako obecné platný. Jednoho dne jsem najednou jasně viděl před svými vnitřními očima, že mapa komunismu jak existovala v r.1970, a mapa komunitárních exogamních rodin se překrývají kdekoliv na světě! Tento typ – propojení otce rodiny s navzájem se rovnými syny – potkáváme například v Jižní Slovanské oblasti, to platí i pro Rusko, Čínu, Toskánsko v Italii. Doslova zvedlo mi to z židle. Bylo to jako svého druhu “Hevreka!”
Jako Francouz jste zřejmě neuvažoval “etnický”, ale “universalisticky”?
Je to pravda. Moje hypotéza je, že ve všech regionech, kde se vyskytuje endogenní komunismus, v minulosti byly rozšířený rolnické rodiny, kde otec zůstával žít spolu s ženatými syny. Tato forma umožňuje vertikální, horizontální a autoritní rovnost. A autorita plus rovnost jsou přeci dvě z hodnot komunismu. Když ve venkovském prostředí rodina se rozpadá, a jedinec je ponechán sám sobě – může se cítit ztrácený, a se obracet k autoritám. Analogie v komunismu – ke státu a dalším významným centrálním systémům. Tehdy ruská KGB by odpovídala “brutálnímu” typu selského otce z 19. století… Protože tehdy jsem pochopil, že neznám všechny formy rodin po celém světě – jsem se na celý rok uzavřel do knihovny Musée de l’Homme a studoval rodinné systémy, abych zjistil, zda se ta hypotéza potvrzuje i jinde.
Jak se vám podařilo překonat záplavu etnografických údajů?
Udělal jsem typologii základních typů rodin.
Ve Francii (a Anglii) v 17. a 18. století jsou to jaderné domácnosti, které tvoří pouze rodiče a děti. Ve Francii jsou vertikální vztahy mezi rodiči a dětmi volnější, horizontálně – mezi bratry a sestrami – dominuje rovnost, dědictví se dělí přísně rovnými podíly. A můžete vidět, že i tady máme dvě hlavní hodnoty francouzské revoluce, svobodu a rovnost. Jakmile se lidé naučili číst a nastaly ideologické změny – v naši zemi vypukla revoluce s heslem svobody a rovnosti!
V Anglii máme nukleární rodinu s vertikální svobodou, ale mezi bratry a sestrami převládá nerovnost. Rodiče rozdělují “majetek” podle potřeby (= symbolický význam majetku). Takže máme hodnoty svobody a nerovnosti. V 17. století zde proběhly liberální revoluce, neboť ryze individualistický základ se zásadou rovnosti nemá nic společného.
Co ve střední Evropě?
V Německu převládá tzv. “kořenová” rodinná struktura (angl. Stem family). Jinými slovy, autoritární rodinný typ.
Když děti vyrostou, jen ten starší zdědí farmu, zatímco jiní se rozejdou. V 75 procentech dědicem byl prvorozený syn, ale někdy i nejmladší dítě. Když nebylo syna, dědit mohla i dcera. Zásadní pro kořenovou rodinu je přenos z generace na generaci. Preference je patrilinearna, ale přeci nikdy nevíte, který bude třeba “naředit z dívky chlapce”. Situace žen je tedy ve skutečnosti nízká. Proto je tu v podstatě autoritářský systém, v němž již dospělé kluci, kteří už sami jsou rodiče – zůstanou pod dohledem prarodičů. A neegalitarný protože při dědictví se rozlišuje mezi “insajdry” a “lúzry”. Většinou to potkáváme v Německu a je to skvělým klíčem k porozumění německé historii!
Stejně tak jak u Číňan a Rusů s jejích komunitární tradici se nedivíme, že prošli komunistickou revoluci – tak i německá kořenová rodina vysvětluje, proč Německo v pravidelných intervalech rodí velmi autoritární sociální systémy. To platí nejen pro nacismus, taky německá sociální demokracie není žádný revoluční systém. Již Luteránská idea o “předurčení” nese v sobě zrno nerovnosti.
V zemích s převážně kořenovou strukturou najdete vysokou stupeň sociální nacionální soudržnosti a pěstování konzervatismu: Německo, Japonsko, Korea, Katalánsko, Švédsko, Irsko, Česká republika … To jsou pracovité národy, organizované, s velkou úctou k hierarchii.
..Tato teorie mi dělá velké potíže, protože je to tak jednoduché a funguje to všude… (úsměv)
Ano, na konci to vypadá jednoduše… ale to vše jste podložil velice podrobným mapováním vynálezů z Evropy. Západní Evropu jste rozdělil na 483 oblastí, pouze v malém Švýcarsku se jedná o 25 …
To je pravda. Obrovský kus práce tu byl s ověřením, celý život kreslím mapy. V osmdesátých letech jsem všechno kreslil ručně, bez počítače, s pastelkami a nožem na papír… Ale základní myšlenka je velmi jednoduchá a vynořila se v době, kdy se pod nátlakem humanismu zlomil ortodoxní marxismus. V době zveřejnění Třetí Planety (1982) musel jsem pospíchat, zdávalo se mi, že mě někdo určitě předběhne – natolik křišťálově jasné se mi to zdálo, tyto věci… Že jsem Newton sociální vědy? Kdepak, strhl jsem nával kritiky a urážek.
Opravdu? Proč?
Nikdo se nepokusil o to zkontrolovat fakta, hlavním argumentem bylo, že moje teorie “eliminuje pojetí svobodné vůle”. Prý není možné, že jednotlivec je až do takové míry determinován rodinnými strukturami. Každý občan Anglie nebo Francie, kde nukleární rodina vychovává autonomní individualismus, věří, že svoboda je v povaze věcí, a odmítá tu paradoxní myšlenku, která byla mnou prosazována.
Jak je možné, že vaše práce se dostala ke široké veřejnosti a stále boduje?
Všichni máme rodiny, zájmu o rodinné kontexty nelze zabránit. Na svých přednáškách ve Francii, jsem si všiml, že se zvyšuje zájem ze strany lidi z jihozápadní části areálu kde převládají kořenové rodiny. Němcům ale to nebylo po chuti, protože se cítí být tím oddělení od Západu, a německé dějiny vysvětluji hlubšími příčinami. Němci raději se vidí jako liberálce, a nacismus rádi vidí jako pouze přechodnou událost. Jediní, kdo okamžitě přijal mé práce, to byli Japonci. Kvůli kořenové struktuře tohoto národa Japonci se vidí jako širší druh rodiny, jehož otcem je císař. V Japonsku jsem byl populární jako francouzská šansoniérka Mireille Mathieu …
Vaše návrhy je obtížné vyvrátit, jednoduše proto, že každý se v nich snadno najde… Rodiny obou mých rodičů to potvrzují, jsou staveny na základě toho kořenového typu, kde dům zdědí nejmladší dítě. Zdá se to nám přirozené, protože pak on je ten, kdo zůstane doma a stará se o své staré rodiče…
Jo, “princip mladšího” je vlastní pro zlehčený podtyp kořenové rodiny. Potkáváme tento typ zpravidla na větší ploše na okraji areálu principu prvorozeného. V našem případě – v kantonu Bern a značné části Švýcarska, v severním Německu, ve Slovinsku, kde se symbolický majetek, jako je například rodinný dům, zdědí mladší, možná i dcera. A pokud je to pravda pro Slovinsko, pravím vám, bez ohledu na to, že jsem tam nikdy nebyl – rozumím základům slovinské kultury. Vzhledem k tomu, že slovinské území bylo zahrnuto do “říši germánského vlivu” – i tady se uchopil kořenový rodinný typ. Ale je zbarven “principem mladšího”, máte měkčí strukturu rodiny, kde se symbolické postavení žen je vyšší než v srdci germánských oblastí.
Potvrzuje to silná přítomnost kultu Panny Marie?
Ano, katolicismus také zmirňuje kořenovou strukturu, dokonce i spor mezi prvorozenými a mladšími je konstantou Bible. Stačí se podívat na Jacoba a Ezau: zatímco otec rodiny zůstává s nejstarším, matka rozmazluje nejmladšího… Že by ta metafora šla použít pro vztahy mezi Slovinskem a Německem?
V knize Vynález Evropy popisy rakouské politické scény se jeví jako velmi podobné slovinskému houpaní mezi sociální a křesťanskou demokracii pří sestavení koalice.
Slovinské politika není mi dostatečně známá…
Lidé mylně předpokládají, že za starých časů byli rodiny vždy velké a malé domácností jsou výsledkem moderního způsobu života. Z historie je zřejmé, že původní rodina byla nukleární. Jen od 11. století se v Evropě, ve šlechtě objeví ta větší kořenově organizovaná struktura, která v 13. století se rozšiřuje na venkovní prostředí. Ale dynamika autoritářství je velmi dlouhá, v Italských Alpách ta skončila až v 19. století. Jsem přesvědčen, že Slovinsko v 16. století ještě nebylo autoritárními principy prostoupené, postupně se to ale měnilo. Výsledkem je populace, která i přes svůj slovanský původu je pracovitá a disciplinovaná.
Takoví jsou Němci?
Ano, pokud zahodíte geopolitický stereotyp liberálního Západu, a se podíváte, jak se skutečně řídi hospodářství – u Němců najdete dlouhodobou cílevědomost, rozpočtovou disciplínu, utahování opasků, píli, výkonnost… oni jsou vynikající obchodníci a jsou věrní sami sobě. V zemích s jaderným základem rodiny pak najdete náchylnost k žití v “okamžiku současnosti”, kreativní chaos, ale taky deficit…
…Na to by vám Slovinec odpověděl – Francouzi ať raději méně stávkují a více pracují…
Pro mě fakta jsou vždy před ideologií: bez ohledu na to, zda se vám něco líbí nebo ne – důležité je jen to, co je pravda. I když v podstatě jsem idealista, jsem politický mírný, štve mě, když politici dělají hloupé věci, když nutí své národy do forem, které jsou v rozporu s jejich antropologickou bází. Přesvědčit Francouze, aby se stali Němci – to je naprosto nereálné, nemožné.
Proto jste tak pesimistický ohledně Evropské unie? Proč si myslíte, že Němci nejsou pro “fair play”?
Především, zdá se mi až neskutečné, jak neschopní francouzští politici předstírají, že Francie může fungovat stejně jako Německo. Francie ale funguje svým vlastním způsobem. Původ historického úspěchu Evropy je právě v její absolutní rozmanitosti, kde každý národ přispívá něčím svým, a při tom nikdo se nemůže jen tak zavřít do sebe, jen kvůli “jinakosti” souseda. Německý protestantismus vyvolal rozšíření gramotnosti, Anglie – průmyslové revoluce, Francie -univerzální lidská práva… Každý národ, velký či malý, přispívá vlastní zvláštnosti, “velikost” Evropy nespočívá v konvergenci, ani v homogenizaci.
Tak jak všechny tyto národy “zařadit” do Unie?
Dokud nebylo euro – EU byla docela “dobrá práce”. Evropa může fungovat harmonicky pouze v případě, když jsou brány v úvahu rozdíly mezi národy. Euro shodil tyto pravidla hry, a od té doby se všechno pokazilo…
Ještě před Maastrichtem se vám zdálo, že zavedení eura by bylo zcela zavádějící. Často říkáte, že nezaměstnaná evropská mládež byla obětována na oltář tomuto měnovému klamu. Dokonce i vzestup nacionalismu v EU stále propojujete spíše se společnou měnou, než s přítomností přistěhovalců. Mohl byste stručně vysvětlit, proč si myslíte, že euro jako škodlivé pro Evropu?
Bude to těžké, nicméně… Elity, které vybudovaly euro, asi nechápaly, co dělají. Peníze jsou jádrem výměnných mechanizmů ve společnosti a zemi. A schopnost a způsob národa nakládat se svými penězi – to je velmi důležité.
Vezměme Německo a Francie, kde peníze jsou základem sociální rovnováhy.
Německá společnost, která se zakládá na kořenovém typu rodiny, na tradicí “ujetého ve společnosti” jednotlivce – má silné odbory které můžou jednat o určitém snížení nákladů na pracovní sílu. Vzhledem k tomu, že lidé tam jsou zvyklí respektovat hierarchii – snáze se smířit se snižováním mezd. Ale výměnou za něco jiného. To je přirozený řád Němců, a tak tam jsou úspěšné tzv. ekonomické reformy, které v podstatě reformami nejsou – protože v nich jen manifestuje německá kultura.
Oproti tomu ve Francii jednotlivec je vychováván k anarchickému individualismu (versus ten anglický, to je jiný typ), odbory a organizovaná komunistická hnutí mizí, a pořád se vrací k anarchismu. Společnost je atomizovaná a neukázněná, voliči jsou nespokojení – a tak máme populace, která není organizována, a navíc rozhodně odmítá jakékoli autority. Jednání nejsou možná. Dříve tu byl mechanismus jak regulovat cenu práce ve vztahu ke světovému trhu – devalvace. Skrz snížení měny snižovali nejen příjmy ze zaměstnání, ale také z kapitála, což je pro francouzský smysl pro rovnost velmi důležité. Proto s příchodem eura Francie je ochrnutá.
A proč teda Francouzské elity nic nedělají?
Protože nejsou schopní rozumět lidem a historii, jejich znalosti jsou vysoce specializované a povrchní, peníze chápou pouze skrz jejích finanční rozměr a věří, že průběh událostí může být přesměrován prostřednictvím měny. Všechny francouzské elitní politici a novináři jsou odvozeny ze dvou vysokých škol, které poskytují zcela nepoužitelné v praxi znalosti. A když k tomu ještě přidáme určitou fascinaci Německem, která je jednou z francouzských neuróz
Evropská levice měla velké naděje na zvolení Hollanda, aby už byl konec té tendenci utahování opasků…
Ale Socialistická Strana už není v podstatě levicová, myslím si, že už předstihli i UMP [Unie nalít un Mouvement Populaire, francouzská středo-pravicová strana] ve své nakloněnosti doprava. Porovnáme-li problémy francouzské a německé elity, které působí ve společnostech s různými hodnotami – Francouzi mají v sobě individualismus v paradoxní kombinaci s principem rovnosti, což znamená tvůrčí nepořádek, ideální typ Francouzů je anarchista. Pro Němce naopak na prvním místě je pořádek a hierarchie. Francouzská vláda je stále v průšvihu, protože musí pracovat s neklidným, neúčinným a neukázněným lidem. V sousedním Německu ale lidé následují své vůdce, a tak francouzské elitní jen sní o lidech, kteří by byli nejvíce podobní tím německým.
Angela Merkelová má tedy vysněnou práci?
To nemá. Němci se v této zmatené Evropě jako národ cítí dobře, jsou dominantní, mají malo dětí, nízkou nezaměstnanost, jsou spokojení s vedením, Merkelová je populární, zejména ve srovnání s Hollandem… Ve autoritářského systému cítit špatně šéfy! V autoritárním systému ale je v bezpečí pouze ten, kdo má někoho nad sebou, psychologické riziko nese vedení. Z tohoto důvodu se Německo v pravidelných intervalech – v obdobích své nekontrolované moci – zešílí! Ztráta zdravého rozumu ohrožuje jeho vedení, které nikoho nemá nad sebou, a musí samo rozhodovat racionálně o budoucnosti.
Proto je převaha německého hrozbou pro EU?
Ano, tady jsem pesimistický, a to zejména proto, že Francie neřeší rovnováhu. Dokud existuje rozmanitost – klidně můžeme nad tím žertovat, je to v pořádku. Ale když celá Evropa, Francie jsou odkázány na porážku kvůli německému modelu, a jsou seřizována do stejné formy, to stává nebezpečné. Když Německo vezmeme moc vážně, zvolíme ho za vzor – zešílí a ztratí smysl pro humor… Jednou jsem vytvořil mapu světového humoru, humor je příznakem duševního zdraví…
Pokud chápu správně, se více bojíte Němců než Rusů? Navzdory krvavým skutečnostem?
Pokud budeme mluvit o Rusku – z úrovni Evropy se přesouváme na úroveň globální geopolitiky. To je 17 000 000km2 území a jaderná moc, dědictví Sovětského svazu … A tak bychom opustili oblast vědecké pravdy, a vstoupili na pole osobních preferencí…
Jsem spokojen s tím, že jsem Francouz, miluji francouzskou kulturu a chci, aby se i nadále rozvíjela v klidu. Představa, že se celá Evropa “poněmčí” je mi odporná. Z ekonomického hlediska je to každopádně nemožné: v případě, že celá planeta pořád vyrábí, vyváží, šetří a snižuje mzdy – kde asi najdeme kupce pro všechny tyto výrobky? Pokud by Francie zmizela a musel bych si vybrat mezi Německem a Amerikou – výběru si Ameriku.
Po rozpadu Varšavské smlouvy se celá střední Evropa vrhla do náruče NATO …
Vzhledem k tomu, že jsem napsal Po Říše, která se stala klasikou antiamerikanizmu – nikdo mě nemůže obvinit ze slepé věrnosti Spojeným Státům. Nicméně, zdá se mi, že Američané jsou rozumnější než Němci, jejich kultura je individualistická, bližší k té naši. Amerika už není tak silná, jak si myslí, že ne, a má pravidelné záchvaty iracionální megalomanie. V této souvislosti je na místě, jako protiváha USA, silné a mírné Rusko – ne jako nepřítel USA, jak v době studené války, ale jak komplementární síla. Jsem Pro-američan a Pro-rus najednou. Podle mého osobního názoru, iracionální Rusko zůstává pozitivní silou, pro mě bylo vítězství ve druhé světové válce dosaženo při Stalingradu. Ruská historie je tragická, oni trpěli hodně, taky za Stalina, a na svůj způsob zachránili lidstvo. Takhle můžu mluvit jako autor Finálního Pádu, klasiky antikomunismu – i když jsem vždy zastával spíše pozice empirismu…
To jo, ale kde je tu prostor pro Krym a Ukrajinu?
O Rusku mluvil jsem z pohledu dlouhodobých geopolitických trendů, nyní se vracíme v současnost… Rusko se po rozpadu Sovětského svazu konečně postavilo na nohy a demograficky je stabilizované, s pouhými 145 milionů lidí. Takže nějak zvládá své obrovské území, mluvit o expanzii nepřipadá v úvahu. Demokratické je přinejmenším stejně jako Francie, Putin vice bere v úvahu přání své voličské základny než Hollande! To chce být respektováno, on staví svůj model, který, v souladu s kolektivistickou tradici, nebude sice ultra liberální, a to má právo na existenci jako singulární systém, stejně jako Francouzi, Němci, Dánové, Slovinci.. A nyní se Rusové potýkají s rozšiřováním EU, a NATO by klidně pohltilo Ukrajinu. Rusové již vícekrát se nechali slyšet, že nechtějí základny na Ukrajině, která je jejich minimální obranné pásmo, ale při tom zachránili svou největší námořní základnu na pobřeží Černého moře. To by dělala každá normální země, která má možnost obrany! Neříkám, že je to dobré, jen říkám, že to bylo předvídatelné. Na lidstvu vždy vidím dvě úrovně: na jedné straně – univerzální člověk, na druhé straně – sociální systém a jeho specifičnosti, každý typ společnosti je organizována na vlastní způsob. Tato vize kulturní rozmanitosti pomáhá při geopolitice. Z tohoto pohledu, každý národ má právo na existenci, na bezpečnost a sebeobranu, včetně Rusů.
Ale taky Ukrajinců…
Problém Ukrajiny je dramatický, teď – ne především kvůli Rusům, ale proto, že si ji nějak nedaří vybudovat svůj vnitrostátní systém. Empirická Ukrajina má rodinnou a sociální strukturu, která se liší od té ruské – má nukleární rodiny, je individualistická, nemá kolektivní potenciál jako Rusové když se ocitne zcela vystavená nějaké moci. Její touha po sblížení se Západem je teda pochopitelná a oprávněná.
A nezapomněla na mnoho historických faktů, včetně 3 milionů obětí tzv. stalinského hladomoru.
Nejvíce rozmrzelá a krajně pravicová je Galicie, která byla před Stalinovou dobou součástím Polska … (převzato mnou z knihy o velkém hladomoru, kterou si právě čtu). Problém je, že na Ukrajině při tom zůstala “venkovská”, a nikdy se tu nevyvinula vysoká kultura, která je v Kyjevu – ale tam je převážně Ruská. Po rozpadu Sovětského svazu, Rusko má nově vybudována státní tradice, Ukrajina je nemá, a pořád nenajde sílu vzít osud do vlastních rukou. Pro zemi je potřebná vysoce vzdělaná třída, která je schopna pojmout budoucnost. Bohužel, můžu odhadnout, jak by se ta katastrofa nejspíš pokračovala, a dávám za vinu EU, že Ukrajinu udržuje v iluzi. Ukrajina opustila Sovětský svaz s vysokou úrovní vzdělání, to je jeden z dobrých výsledků komunismu, ale budeme-li porovnávat statistiky absolventů vysokých škol a počet vzdělaných pracovníků v populace – zjistíme obrovskou míru masové emigraci: Ukrajina v posledních dvaceti letech ztratila 10% populace, z větší části dobře vzdělané. Toto je systém s prázdnou hlavou!
Obdobný jev jsme zaznamenali někdy i v Jugoslávii…
A to bylo, z části, příčinou rozpadu země. To se děje nyní na Ukrajině – země se jim doslova rozpadá na kusy. Větší část odpadne k západu, ale průmysl je na východě, a se snadně zhroutí, obyvatelstvo bude ruralizováno, a zisk z toho všeho by mělo pouze Německo. To v každé demografické krize neustále hledá nové zdroje pracovních sil. V tomto okamžiku opravdu potřebujeme si uvědomovat moc a iracionalitu německé nadvlády. Stručně řečeno, celá střední Evropa, která byla dříve pod sovětským vlivem, nyní je zónou německého vlivu.
Proč Francie s tím nic nedělá? Chová se, jako kdyby žádná střední Evropa prostě nebyla. Francouzští prezidenti byli od roku 1991 každoročně pozvány do Slovinska, ale přišel jen Hollande, a to po 22 letech! Jakože nás obklopuje skleněnou stěnou?
No, něco francouzského průmyslu při vás je… Ale je pravda, na mentální mapě průměrného Francouze Centrální Europa je bílou skvrnou. Celá východní Evropa na základě konsensu samých post-sovětských národů padla do německé náruče. Pro mě to je záhadou, jak se doopravdy opovažujete srovnávat ruskou a německou okupaci za druhé světové války? Lidé mají opravdu krátkou paměť … EU se na Ukrajině podvodné prezentuje jako “nositele univerzálních hodnot, svobody, rovnosti, demokracie”, což opravdu bylo na začátku, kdy se zrodilo sdružení rovných států. Německá hegemonie, ekonomická krize a euro změnily EU na hierarchického monstra, kde šéfem je Německo, Francie ho občas zastupuje, a jiné – Řekové, Portugalci, Španělé a mnozí další jsou podřízení..
Pravdou totiž je, že EU již není demokracie, ale autoritativní oligarchie, která se šíří na východ. Je směšné, že USA a EU s prstem ukazují na Maďarsko, jakožto na místo kde je hrozba pro demokracii. Já sice nemám žádnou afinitu vůči maďarské pravici, zůstávám středně-levý, ale obvinovat Orbana z extremismu protože se snaží kontrolovat německé banky na svém území, protože se pečuje o národní nezávislost a omezení dopadu nevládních organizací?… Ty jsou “nevládní” pouze v Maďarsku, jinak jsou financovány zahraničními vládami. Zkostnatělá autoritární EU, která nemůže být reformována a stále více zasahuje do svobody svých členů, je čím dál více podobná umírajícímu Sovětskému svazu. A zajímavé je, že se v obou systémech zadrhne při Maďarech! Doufám, že taky zbourají tu zeď, jak se to stalo v Berlíně (směje se).
Kniha Ekonomická Iluze mluví o sadomonetarizmu. Můžeme říci, že EU se snaží přizpůsobit lidé svým měnovým ideálům – tak jako se bolševici snažili změnil národ, aby odpovídal ideálům marxismu?
Můžeme. V obou případech, to je čistá ideologie. Podle Johna Graye, který kritizuje neoliberalismus s konzervativního úhlu – neoliberalismus a bolševismus jsou dva hystericky rozjetá motta evropského “osvícenství”. Ideologie volného trhu je svého druhu oslepení, které již nemá co do činění s třídní vědomím.
V Setkání Civilizací oponujete Samueli Huntingtonovi a nabízíte více uklidňující hypotézu, že se muslimové sekularizují, a že krajní islamismus je přechodným jevem.
To ale konstatuje demografická studie – pokles porodnosti v muslimských zemích, což je index normalizace a předpovídá přechod k demokratičtějším formám. To je místo, kde je přítomen intelektuální problém mezi celkovým pokrokem lidstva a jeho rozmanitosti.
Globální proměnnou je: gramotnost zapříčiní širší používaní antikoncepce, snížení “plodnostné” zátěži, což v konečném výsledku vede k širšímu vstupu mas do politiky a tím i demokratizace. Nicméně, vzhledem k rozmanitosti starých společenských struktur – demokracie v každém regionu je zbarvena na svůj způsob. Na Západě to budou demokracie se střídáním levice a pravice, v Německu a dalších zemích s kořenovou strukturou budou velké koalice nebo dlouhodobé vlády se stejnými stranami v nich, v Rusku vždy bude demokracie autoritářské povahy… V tomto smyslu, muslimské země, navzdory současné hrůze v Iráku a Sýrii, jsou již na cestě k demokratizaci. Gramotnost se zvyšuje, porodnost klesá. Jaká forma demokracie se tam vyvine – ukáže čas, protože tam máme „endogamní“ verze komunitární rodiny. Přičemž je pravda, že tato verze je velmi smířlivá, na rozdíl ode děsivého konfliktu civilizací dnes.
A odkdy předvídáte lepší budoucnost pro ženy, které májí v důsledku patrilineární a patrilokální tradice v islámu nízký status?
Například porodnost dvou dětí na jednu ženu znamená riziko, že nebude syn. V případě, že (současná muslimská) společnost to akceptuje – znamená to, že antropologický patriarchát již padl, a že postavení žen stoupá rychle.
Jak rychle? Několik generací?
Velmi rychle, asi za dvě stě let to bude. Ano, musíme být trpěliví. Tři a půl tisíce let před naším letopočtem byli v Eurasii ještě všechny druhy rodin nukleární, diferenciace mezi kořenovou a komunitární rodinou vyžádala 3000 let, a 200 let pro historie homo sapiens není příliš dlouhá doba.
Lichotí vám, že mnozí vás mají za věštce, který byl dokonce citován Bin Ládinem?
Zpočátku jsem se bál, že mi vyhlásí fatvu – protože jsem oznámil konec radikálního islámu a usmíření civilizací. Ale ne, on četl jenom knihu Po Říši, kniha je o úpadku americké moci… Je to úžasné, jak tento výklad světa funguje, jsem čistý knihomol, ani necestují, všechny tyto teorie jsou “rekonstrukce světa”, ale všechno může být predikováno – pád Sovětského svazu, úpadek USA, problémy s eurem, arabské jaro … Když znáte hloubku antropologických zákonitostí – události jdou podle jejich vlastní vnitřní logiky.
Události v Sýrii, například, bohužel nejsou překvapivé – přední linie fronty následují nepříznivé pro staré rodinné kmeny – ale taky pro Západ – zjištění , že příznivci Assada jsou právě ti, kteří se již modernizované, ve kterých je postavení žen vyšší a porodnost nižší. Rebelové jsou patrilineární tradicionalisté. V Saúdské Arábii porodnost závratně klesá, změna je na obzoru, včetně demografických změn v Pákistánu. Lidé jsou destabilizováni a křečovitě se zbavují starých hodnot, než je konečně odmítnou. A i přes všechny hrůzy, pokud objektivně srovnáváte současnost s minulostí – na této planetě nikdy nebylo tak málo násilí jako dnes. Dojem, že žijeme v katastrofální době, je falešný. Ani násilí v Sýrii nedosahá úrovně z doby nacismu v Evropě. Ve všech arabských revolucích míra násilí je mnohem nižší, než ta, který byla známá v celé Evropě v průběhu staletí.
Když čtu vaše knihy, mám pocit, jako bychom měli za zády neviditelné struktury, které nás nesou a směrují…
Když si těchto struktur uvědomujeme – je snazší se toho zbavit.
Paradoxně, pokud by byl ten sociologický model přijat a pochopen sociem, vedlo by to ke smířlivější společnosti, lidé by se nebáli jinakosti, a snad by se ji jen usmívali. Tato metoda, která některými byla vnímaná jako urážka pro lidskou svobodu vůle, ve skutečnosti by mohla být velmi osvobozující. Je dobře, že jako doplnění k vědeckému výzkumu píšu eseje, které jsou pravidelně hodnoceny a ověřovány skutečnými událostmi, a tak zvyšují mou kredibilitu.
Zdroj: portál Delo.si
Sloveni z.s. 