Category Archives: Uncategorized

Lednicko-valtický areál. Minaret.

by

Ve 12. století rod ze Seefeldu vybudoval ve Valticích mohutný hrad, v jehož podhradí vzniklo město. V příštích stoletích změnilo panství několikrát svého majitele, v roce 1387 získávají šestinový podíl Lichtensteinové, a tak také začíná dlouhá éra jejich působení ve Valticích. Lednicko-valtický je pokládán za nejrozsáhlejší komponovanou krajinu v Evropě a možná i na světě.  Současnou podobu dala zámku novogotická přestavba ve stylu tudorské gotiky z let 1846-1858, jejímž autorem byl Jiří Wingelmüller. Nový – romantický a novogotický – vzhled fasády byl doplněn o řadu přístaveb a nových prvků, jako jsou cimbuří, balkóny, arkýře, komíny a věžičky.

V Lednicko-valtického areálu se potkává barokní architektura s novogotikou a zajímavými stavbami v romantickém stylu (Skleník, Lovecký zámeček, Minaret, Apollonův chrám, Rybniční zámeček, Nový dvůr, Hraniční zámeček, Chrám Tří Grácií, Janův hrad, Obelisk a Rendes-vous).

Minaret – co má společného s Koh-i-noorem?

Lednický Minaret můžeme prohlásit za nejpozoruhodnější romantickou stavbu lednického parku. Maurská architektura neměla (a dodnes nemá) v těchto končinách obdoby. Od stavitele Josefa Hardmutha to byl odvážný počin. Musel to být člověk milující výzvy a rizika – jak jinak by se mohl ze zednického přidavače vypracovat na dvorního architekta? Hardmuth je autorem mnoha staveb Lednicko-valtického areálu, avšak většina z nás ho zná spíš jako vynálezce novodobé tužky. Možná se mu uhlem špatně kreslilo, tak vymyslel dnešní klasickou tužku v dřevěné rukojeti. V roce 1790 předal svůj objev veřejnosti a začal podnikat ve vlastní tužkárně, která později přesídlila do Českých Budějovic a dala základ světově proslulé společnosti Koh-i-noor. Tu je článek a pár fotek: Minaret

Možná nevíte, že…

Hraniční zámeček je postaven na hranici mezi Markrabstvím moravským a Dolním Rakouskem. Svědčí o tom nápis na budově i hraniční potůček, který vytékal z vázy u sochy ležící nymfy. Roku 1676 proběhl ve Valticích čarodějnický proces, který na tehdejší poměry dopadl pro obviněné více než dobře. Údajné čarodějky nejenže přežily mučení a věznění, ale dokonce byly propuštěny jako nevinné 🙂

 

Piran 6.8.2018 archanděl Michael letí vzduchem!

by

0

Piranská zvonice, která je nejznámější „vizitkou“ města, vyobrazenou na většině piranských brožur, zůstane minimálně 1 měsíc bez měděné sochy archanděla Michaela. Socha anděla z měděných plechů bdí nad Piranem už od roku 1769. 6. Srpna byl Michael odvezen do Lublaně, aby mu opravili zlomená křídla a možná i jiné poškozené části. Posledních 110 let totiž neustále bojoval s bouří, deštěm, slunečními paprsky a vzduchem nasyceným solí.
Socha byla postavena již před 249 lety, a již byla obnovena v červenci 1908. Vzhledem k velkému rozsahu práce i tehdy bylo nutné dát sochu na zem, jenže tehdy si pomáhali s lešením a kladkou, a nyní s vojenským vrtulníkem 🙂
Pravé křídlo se nyní rozbílo nějaké únorové noci, kdy foukal silný vítr. Odnesl ho na náměstí Tartini, ale naštěstí části měděného plechu  nikomu neublížily. Od února se farář Zorko Bajc spolu se svými „spolubojovníky“ nejprve snažil najít odpovědi na otázky, jak sundat sochu a umístit ji na zem. Nakonec s tím pomáhala Slovinská armáda.
Posádka se dvěma piloty a letovými techniky přistála kolem 7.30 na trávníku před kostelem. V 8:29 vrtulník vzlétl z trávníku, v 08:30 přiblížil špičce zvonice s jakousi houpačku, na konci které byl kříž, a pomalu se začal  přibližovat k soše. Za takových okolností horolezec Robert Grilc-Čevap ze speleologické společnosti „Dimnice Koper“ stál na špičce, a pokoušel se provaz, který minulý týden omotali kolem hrudníku sochy, přivázat ke kříži na konci vrtulníkové „houpačky“. V 8:40 archanděl odletěl, ještě několikrát se otočil ve vzduchu, a v 8:45 už byl na zemi.
Po ukončení akce pilot, major Matej Hajdinjak, velitel 151. vrtulníkové eskadrily, řekl, že něco takového nikdy dřív nedělal. „Bylo to velmi náročné. Viděl jsem jen oblohu před sebou, spoléhál se jen na pokyny letových techniků. Všechno bylo provedeno podle plánů, socha byla „jen“ 320 kilogramů, takže dokonce lehčí, než jsme očekávali.“

Děkujeme Zoranu Rogičovi který poskytl několik svých fotografií!!

Piranski zvonik, ki je kot najbolj poznana „vizitka“ mesta viden na večini piranskih brošur, bo za en mesec ostal brez trimetrskega bakrenega kipa nadangela Mihaela. 6.8. ga je odpeljali v Ljubljano, ker morajo popraviti odlomljena krila ter mogoče še kakšen poškodovan del. Zadnjih 110 let je vseskozi kljuboval burji, nalivom, sončni pripeki in zraku, nasičenem s soljo.
Kip so izdelali pred 249 leti, in so ga že restavrirali, julija 1908. Zaradi obsežnih del so ga tudi takrat morali sneti, le da so si tedaj pomagali z gradbenimi odri in škripcem, zdaj pa z vojaškim helikopterjem.
Desno krilo se je tokrat odlomilo neke februarske noči, ko je pihala močna burja. Ponesla ga je na Tartinijev trg, kjer je del bakrene pločevine, k sreči, ni nikogar poškodoval. Vse od februarja si je župnik Zorko Bajc skupaj s someščani prizadeval najprej najti odgovor na vprašanji, kako kip sneti in ga položiti na tla. Na pomoč mu je priskočila Slovenska vojska.
Posadka s po dvema pilotoma in tehnikoma-letalcema je na trati pred cerkvijo pristala okrog 7.30. Ob 8.29 je helikopter vzletel s trate, ob 8.30 se je približal špici zvonika z nekakšno gugalnico, na koncu katere je bil križ, zaokrožil ter se še malo spustil.
V takšnih okoliščinah je Jamar-plezalec Robert Grilc-Čevap iz Jamarskega društva Dimnice Koper stal na vencu zvonikove špice in se trudil, da bi vrvi, ki jih je že prejšnji teden ovil okrog prsi kipa, namestil na križ na koncu helikopterske “gugalnice”. Ob 8.40 je nadangel poletel in se v zraku še nekajkrat zazibal ter zavrtel, ob 8:45 pa je bil na tleh.
Ko je bilo podviga konec, je pilot, major Matej Hajdinjak, poveljnik 151. helikopterske eskadrilje, priznal, da se česa podobnega še ni lotil. “Bilo je izredno zahtevno. Pred sabo sem videl le nebo, zanašal sem se na navodila tehnikov-letalcev. Vse je potekalo po načrtih, kip je bil 320-kilogramski, celo lažji, kot smo pričakovali.“
Hvala za slike Zoranu Rogiču!