835 / 5 000
Vodnikova usedlost v Lublani
Vodnikova usedlost je stavba v části Zgornja Šiška (na adrese Vodnikova 65), která je rodištěm Valentina Vodnika. Je považován za ústřední kulturní instituci Šišky.
Dějiny. V roce 1730 usedlost koupil Jurij Vodnikov, Valentinův dědeček, po kterém byla usedlost pojmenována Pri Žibertu. Valentýnovi rodiče zřídili na usedlosti hostinec „Pri kamnitni mizi“. Usedlost byla v majetku rodiny Vodnik až do roku 1864, kdy ji koupil Jakob Matjan; ta pak přejmenovala hostinec v „Pri Matjanu“. V roce 1912 koupil usedlost a hostinec Anton Pogačnik, který hostinec v roce 1930 zrušil a ponechal si pouze byty. Objekt zůstal jeho majetkem až do roku 1960, kdy byl znárodněn. V roce 1979 budovu koupil magistrát části Lublaň-Šiška, který ji zrekonstruoval.
V roce 2001 byla usedlost prohlášena kulturní památkou místního významu
Valentin Vodnik – slovinský kněz, františkán, básník, překladatel, osvícenec, lingvista, učitel, novinář a redaktor, * 3. 2. 1758 – † 8. 1. 1819, Lublaň.
Psát začal na střední škole pod vlivem Marka Pohlina. Jak psal Vodnik ve své autobiografii – napsal elegie „Mila pesma“ svému učiteli „kranjského psaní“, když v roce 1775 odešel do Vídně. První básně publikoval v „Pisanicach“.
Po Pohlinově odchodu se Průvodce na patnáct let odmlčel. K psaní ho zase přivedl Žiga Zois, který ho od Pohlinové školy nasměroval do osvícenství. Lákalo ho psaní literárních, populárně naučných, jazykovědných a publicistických prací, z oboru zeměpisu, hospodářství, geologie, literatury: epigramy , hádanky… To vše vydával v „kalendářích“ Velika pratika (1795— 1797) a Malá pratika (1798—1806), jejichž byl jediným spolupracovníkem a redaktorem.
Vodnik věnoval hodně času prvním slovinským novinám, „Lublanským novicam“ (1797-1800). Editoval a psal noviny až do roku 1799. Shrnoval a překládal zprávy z němčiny a přidával i domácí zprávy, většinou z Lublaně a Kranjska. Poté se věnoval školní práci.
V roce 1796 převzal slovník od staršího Blaže Kumerdeje. Na slovníku se začal podílet v roce 1794 sběrem hornické slovní zásoby. Oproti Kumerdejovi se rozhodl pro německo-slovinský slovník. Slovník nebyl nikdy publikován, ale je zachován v rukopise. V roce 1806 vydal první básnickou sbírku „Básně k ochutnání“, která byla dlouho považována za první slovinskou sbírku básní (první samostatná slovinská sbírka básní byla skutečně vydána v roce 1801 P. Knoblem). Obsahuje 17 skladeb. I ve zralém věku byla jeho poezie skromná co do množství a jednoduchá v obsahu. Spolu s původní poezií sbíral lidové písně a překládal. V roce 1809 vydal sbírku „Básně pro Brambovce“. Sbírka je překladem rakouské „brambovské“ poezie.
Jeho nejvýznamnějším jazykovědným dílem je Gramotnost aneb Gramatika pro první školy (1811). V jeji předmluvě byla otištěna báseň „Iliria oživená“, což byl hlavní důvod Vodnikova odstranění ze školy, protože v ní oslavuje Napoleona. Ke mluvnici, kterou 23. července 1811 předal francouzské vládě, připojil zvláštní německy psanou památku, s níž se mu podařilo zavést do škol slovinštinu místo dalmatské chorvatštiny. Během období ilyrských provincií začal psát první slovinské učebnice pro gymnázia a podporoval používání slovinského jazyka ve vzdělávání. V roce 1817 napsal báseň „Illyria zachráněna“, s níž se chtěl usmířit s rakouskou vládou, která ho předčasně poslala do důchodu. Zemřel v Lublani r. 1819
Sloveni z.s. 